Kdo sem pustil ty kriminálníky?

Pamatujete si na toho služebníka z evangelia, co zakopal svou jedinou hřivnu a pak vylil svou hořkost a žluč do tváře svého pána? Dopadl nejhůř, jak mohl. Slova na jeho adresu jsou neobyčejně tvrdá, skoro jako bychom možná měli problém uvěřit, že je říká Ježíš. Nekompromisní je vůči tomuto služebníku také Anselm Grün ve své knize Time management jako duchovní úkol: "Problém špatného a nečinného služebníka z biblického podobenství o svěřených penězích nespočíval ani tak v tom, že byl líný, nýbrž v tom, že ze strachu zahrabal svůj talent. Nehodlal absolutně nic ztratit. Tím ale přišel o všechno." Měl strach, píše Matouš. Chce se skoro dodat: měl strach z Boha.

Nevím jak vy, ale mám stále více pocit, že od Boha nás neodvádí ani tak hřích (ten nás naopak často k Bohu přivádí), ale strach. Problémem není ani tak lenost (vždycky by šlo udělat víc), ale strach, přesvědčení toho divného služebníka o nemilosrdenství svého Pána. Určitě to zažíváme také: mám určité dary, co když po mě bude Bůh chtít, abych byl kněz. Ani za nic! Pěkně děkuju za takový dary... To je radši zakopu. Přesně takhle jsem občas přemýšlel. A byl jsem trouba. Ve skutečnosti jsem totiž měl z Boha strach.

Jsem přesvědčen, že velký podíl na tomto strachu mají naše falešné představy Boha, které si neustále vlečeme s sebou. Nakukávají nám, že Bůh bude chtít přesně to, co sami nechceme, a my se budeme muset obětovat. V Sírachovcovi čteme o hlíně v rukou hrnčíře, který ji hněte, jak uzná za vhodné. Je to prosté. máme-li strach, nesnášíme fakt, že jsme hněteni, že jsme si svoje povolání, místo, život opravdu do velké míry nevybrali, a vnímáme to jako manipulaci. Důvěřujeme-li ale hrnčíři, že je velkým umělcem a tvoří nádherné věci, proč mít vlastně strach? Jsme-li hlína, proč se nesvěřit odborníkovi? Kdo důvěřuje, klidně se i obětuje.

Líbí se mi jedna myšlenka, kterou jsem kdysi zaslechl v jednom kázání: ďábel vůbec nepočítal s tím, že Kristus vstane z mrtvých. Vůbec ho to nenapadlo, nedokázal zákon interpretovat, a to ho znal jistě velmi dobře (stačí si vzpomenout na pokušení na poušti). C.S. Lewis zase ve své interpretaci evangelního příběhu v Letopisech Narnie líčí, že Bílá čarodějnice vůbec nepočítala s tím, že Aslan oživne. Nedokázala si zákon země vyložit správně. S trochou nadsázky můžeme říct, že jsme na tom někdy podobně: naše nesprávné představy o Bohu (a mezi ně jistě strach z Boha patří) nám brání Bibli interpretovat správně. Sírachovec také říká, že moudrý muž zákonu důvěřuje, avšak kdo se k němu má pokrytecky, je jako loď v bouři.

To je přesně ono. Mám totiž za to, že i náš služebník byl taky tak trochu pokrytec. Jako by svému pánu řekl dělej si se mnou, co cheš, ale ve skutečnosti se zuby nehty drží svých jistot. Grün to uzavírá: "Modlitba se nás snaží uvést do postoje důvěry, abychom začali rozvíjet talenty, které do nás Bůh vložil. Ten, kdo dobře hospodaří se svým nadáním, přistupuje zároveń na riziko, že může zakusit i ztráty. Jenže bez této důvěry, v níž mohu i o něco přijít, nikdy skutečně nic nezískám." 

I já jsem někdy pokrytec. Místo abych úplně jednoduše posiloval svůj vztah k Bohu a v této důvěře také konal, škudlím si svoji domnělou svobodu a svůj život, zabývám se svou budoucností tak dlouho, abych nakonec zjistil, že jsem díky svému strachu neudělal vůbec nic a zbyla jen hořkost z promarněných šancí.

Mám v sobě zločince, kterého nedokážu schovat.