Nejlepší příběhy píše... fotbal

"Hospodin s tebou, udatný bohatýre!"

Soudců 6 : 12

Tento týden jsem měl možnost vidět dva zajímavé bijáky. Jelikož jsem dnes pracoval skoro do půlnoci, nemůžu spát a čekám, až mi spadnou endorfiny, rozhodl jsem se o tom něco málo napsat.

Prvním byl film Nanni Morettiho (mimo jiné držitele Zlaté palmy z Cannes) Habemus papam. Je o kardinálovi, který je zvolen papežem, ale odmítne úřad veřejně převzít. Zhroutí se pod tíhou odpovědnosti a našeho postindustriálního světa, v němž již dávno nehraje prim uhlí a ocel, ale sofistikované technologie. Inu, kdo se v tom má vyznat, natož starý muž – zkrátka a dobře, papež není. Zděšená kurie k němu zavolá psychoanalytika, dělá všechno možné i nemožné, ale nic nepomáhá. Nechci prozrazovat konec. A možná o něj ani tolik nejde. Film je pěkný a skvěle natočený, rozhodně není antiklerikální, jak by si někdo mohl myslet. Klade zajímavé otázky, nejen o vlastně docela sympatickém papeži-nepapeži, ale i o nás. Uneseme odpovědnost, která je na nás kladena? Nevymluvíme se, neutečeme zbaběle, jak se to dnes tak často nabízí? Nepropadneme se do deprese a zoufalství? Měl jsem neodbytný pocit, že to, co novému papeži scházelo, byla naděje. Málo platné, psychoanalýza nás mnohdy rozebere na součástky, ale někdy nás už zapomene složit zase zpátky. A vůbec, neměla by se pitva vlastně dělat až po smrti?

Druhým spektáklem byl zápas Queens Park Rangers s Manchesterem City. Ano, přesně ten. QPR hráli o udržení a Citizens o anglický titul. Matematika byla jasná – City musí vyhrát. QPR, vůbec nejhorší tým na půdě soupeřů celé ligy, tentokrát kousalo. Někdy po hodině hry otočilo zápas a šlo do vedení. V celém stadionu by se krve nedořezal. Za nechutnou rvačku byl sice vyloučen Joey Barton, jak je jeho zvykem (mimochodem, po skončení kariéry chce být katolickým knězem), ale málo platno – po 90 minutách stále stejná mizérie. Titul, vymodlený po 44 letech, tak v tu chvíli připadal úhlavním nepřátelům, manchesterským United. A pak? Pak se stal zázrak. Nejdřív v druhé minutě nastavení vyrovnal Džeko a půl minuty před koncem vystřelil Kun Agüero titul, a vyfoukl ho United přesně tím samým způsobem, jakým kdysi porazili ve veleslavném finále LM Bayern. Stadion spadnul nadšením, padesátiletí chlapi brečeli jak želvy. Ničeho takového se už asi nikdy nedožijí. Jak často se něco podobného ve velkém zápase stane – jednou za dvacet, třicet, čtyřicet let?

Agüero není papež, možná to není ani ten nejinteligentnější hráč na okruhu. Ale přesto má něco, co Morettiho papež nemá – nehází flintu do žita. Nekoumá, co kde lítá, soustředí se na podstatu. Skoro bych řekl, že má naději.

Možná je to akorát kýč, nevím. Ale jestliže, jak praví klasik, je víra „pokorným sbíráním drobtů chleba kolem popelnice v době krize“, připomínají nám možná podobné události něco důležitého. Vlastně nejzákladnějšího, na co jsme už možná zapomněli.

Tak hlavu vzhůru, Boží hrdinové.