Dlouhá a lopotná cesta ke zralosti

6. 8. 2013 10:57
Rubrika: Other stuff

Éterem poslední dobou cloumá aféra kolem Národního dvadla. Ministr odvolal ředitele, který řádně vyhrál konkurs, následně podala významná část vedení i herci výpovědi. O zbytku můžeme číst jinde – líbilo se mi ale, co řekl v jednom rozhovoru šéf činohry Michal Dočekal: „Já si hlavně nemyslím, že když hrnek rozbijete, tak ho můžete zase velmi rychle dát dohromady. Jen tak, že se mu omluvíte? Už vždycky bude poslepovaný."

 

Něco podobného teď asi prožívá strojvůdce vlaku do Compostelly. Krátký zkrat, sekunda špatného rozhodnutí – a už to nejde vrátit. Ucho prasklo a zůstane rozbité. Někdy už ani slepit nejde. Z nějakého důvodu tohle všechno Bůh dopouští.

 

Myslím, že se nám to nelehko přijímá. Náš přístup často bývá: Myslel jsem to dobře, jsem poctivý člověk, tak proč teď musím tak trpět? Proč mě ostatní kritizují? Ministr Balvín hovoří o mediální štvanici. Příčina tkví v naší nekompetentnosti. Ocitáme se na místech, která nezvládáme, neuneseme tlak, anebo se nekoncentrujeme natolik, abychom se vyvarovali hloupých chyb. Zní to krutě, ale svět nezajímá, jak jsme to mysleli, ale jestli jsme to udělali blbě, nebo ne. Jestli víme jak na věc.

 

Mám pocit, že Bůh od nás čeká něco podobného. Samozřejmě že nás přijímá takové, jací jsme – ale je zároveň náročný. Chce po nás, abychom rostli a zráli. Abychom se věci učili a nesli odpovědnost. Často (nebo aspoň já to tak mám) ale čelíme pokušení se ze své nezralosti vykecat, zdůvodnit si ji, vytvořit neprůstřelné alibi. Dietrich Bonhoeffer to označuje jako „lacinou“ milost. Chceme po Bohu, aby nám odpustil bez boje, bez pokání a obrácení. Laskavost, která nic nestojí. A jede se dál, než přijde další průšvih.

 

Asi každý z nás někdy zažil konflikt, ve kterém zdánlivá maličkost způsobila škody, které měly „fatální“ následky. S někým jsme se rozešli kvůli kravině. Pohádali jsme se do krve kvůli věci, která šla vyřešit v klidu. Přišli jsme o dobrou práci kvůli jednomu selhání. Nebo naopak selhaly autority, které měly za věc odpovědnost a měly ji tedy řešit. Nechaly nás v tom pěkně vykoupat. A ucho už nejde slepit, válíme se v hromadě střepů a nevíme, která bije. Bůh mlčí.

 

Vyplývá mi z toho, že problém musí být někde v nás. Že možná podceňujeme Ježíšova slova o nesení ovoce nebo Jakubovu výzvu, že víra bez skutků nemá žádnou cenu. Co vlastně nabízíme? Bohu, světu, lidem okolo, partnerovi? A stačí to?

 

Ve známé pecce zpívá Bruno Mars o svém rozpadlém vztahu, a vůbec se nešetří. Měl jsem dělat tohle, neměl jsem dělat tamto… Teď už to vím, ale je mi to na nic, protože moje holka chodí s někým jiným. Doslova: „Moc mladej, moc blbej“. Nevím, kdo mu psal text, možná že nějaký starý pardál. Jestli se ale tohohle přístupu bude Bruno (a my všichni) držet, ze života vytříská hodně. A možná že to bude dokonce i zbožné.

 

 

Zobrazeno 931×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio