Čelní srážka se svatostí

Nevím, jak se mi to uprostřed parných měsíců podařilo, ale z různých důvodů jsem postupně po sobě přečetl životopis Terezie z Avily, Padre Pia a Dona Bosca. „Prázdninové“ čtivo to právě nění, pravda. Byl jsem jak praštěný palicí – svatost, zázraky, boj s démony, vidění, prorocké sny…  před čtenářem se najednou otevírá neviditelný svět, který na jednu stranu působí jako sci-fi, a na straně druhé se s ním se musí vyrovnat a zaujmout k němu nějaký postoj. Život těchto tří lidí klade člověku spoustu otázek, týkajících se těch nejzávažnějších oblastí života. Pracovalo to ve mně natolik, že jsem se rozhodl podělit se tu o pár bodů, které jsem z četby načerpal a které mi nedaly spát tak dlouho, dokud se z nich někam nevypíšu.

Jde o životopisy (Tereziina autobiografie Život, životopis Padre Pia od amerického kapucína Johna A. Schuga a Don Boscův živopis salesiána Teresia Bosca) dle mého soudu hodnověrné a neprahnoucí po laciných senzacích, tudíž je osobně nijak nezpochybňuji a předpokládám, že svědectví jsou pravdivá. Církev samozřejmě nikoho z věřících nezavazuje, aby soukromým zjevením věřil, avšak skutečnost, že jsou všichni tři zmínění svatořečení (Terezie byla navíc přijata za „učitelku církve“), potvrzuje, že všechny dotyčné jevy a podivuhodnosti prošly ohněm důkladného rozlišování – a obstály. Ostatně např. fakt, že se Padre Pio a Don Bosco po smrti jaksi nerozpadli, není v církvi ojedinělý a v dnešní době není problém něco podobného zdokumentovat: viz návštěva Benedikta XVI. u kapucínova těla v roce 2008 (odkaz pod článkem). Chci tedy zdůraznit, že mi nejde rozmazávat tu nadpřirozené jevy a koukat Pánu Bohu do kuchyně, ale spíše se – celkem jednoduše - zamyslet nad tím, jak tato znamení pochopit a jaký mají vztah k našemu vlastnímu životu.

Myslím, že jedním z hlavních poselství těchto životů je, že nelze zůstat lhostejný. Setkání se zázrakem nás nutně staví před otázku, zda mu věříme, či nikoli. Náš rozum tu selhává, setkáváme se s nevysvětlitelným. Není ale třetí cesta – buď v nadpřirozený svět uvěříme, nebo ho odmítneme. Nemůžeme se zde vymlouvat – kdyby žil např. zmíněný Pio ve středověku, patrně bychom jeho život považovali za čistou legendu – jak se však vyrovnat s tím, jedná-li se o vědecky a mediálně podrobně zdokumentovanou skutečnost 20. století?

Nejde zde však – aspoň myslím – o zázraky, ale o to, co se skrývá za nimi. Jde o to, že ve světě nelze zůstat nezaujatý. Je potřeba si vybrat jednu ze stran: buď Boží, nebo tu druhou. Musíme se zkrátka rozhodnout. John Eldredge v jedné ze svých knih píše, že v našem světě vlastně zuří válka, naše situace je podobná spíše té v Bejrútu nebo v Iráku než havajské pláži. Kromě našeho viditelného světa existuje i svět neviditelný, avšak zcela skutečný. Zápas je veden s neviditelným světem, s pokušením, se zlem – včetně jeho osobní, zcela konkrétní podoby. Ježíš nás před Nepřítelem ostatně důrazně varuje. Věřím tomu, že někteří si Boží stranu vyberou anonymně. Na druhou stranu je možné být v našem světě agnostik a tvrdit, že se mě věc nijak netýká, jestliže náš nepřítel je inteligentnější a má větší moc než my sami? Těžké otázky…

Poučení číslo dvě: Panna Maria je důležitá. Řada exorcistů ostatně říká, jak velkou oporou je v zápase se zlem. Přiznám se, že jsem se mariánské úctě dříve spíš vysmíval – zřejmě mi vadila lidová karikatura, která věc někdy provází. Pod vrstvami karamelu se však skrývá poklad – věřím, že naše matka je spíš ta hezká indiánka z Guadalupe než barvotisková barbína. Ježíš Don Boscovi v prvním prorockém snu, který určil celé jeho povolání, sděluje, že jeho matka ho naučí pravé moudrosti – bez které je všechna ostatní moudrost zbytečná. O růženci ostatně napsal hezkou knížku i Guy Gilbert. Rozhodně nejde o přeslazené čtení.

Další inspirací pro mě je, že je třeba dbát o svou vlastní duši. Nepřítel má moc ji uvrhnout do největšího a definitivního utrpení, pokud se mu to dovolí. Je tedy potřeba silné ochrany. Přesto tolik lidí tuto ochranu nevyužívá. Jestliže jako křesťané v Boha věříme a víme, že Boží milosrdenství je nekonečné, proč se k němu vlastně neutíkáme častěji? Díky četbě jsem si např. uvědomil, jak jsou vlastně moje zpovědi často polovičaté – o řadě svých neřestí vím a zpovídám se z nich, a přesto často nemám snahu ani příliš velkou touhu s nimi něco udělat. Často zůstávám jen u touhy, a nepřevedu už touhu v činy. Jsem vlažný. Moje činy nemají jen smysl v tom, jestli tím někomu škodím nebo jestli měním svět k lepšímu, ale mají i duchovní rozměr. Jestliže církev používá pojem „smrtelný hřích“, označuje tím smrt duchovní, nikoli fyzickou. Možná tedy, že jsme pozapomněli na duchovní rozměr zpovědi coby prostředku naší spásy. Naše doba s pojmem „hřích“ často nepracuje – místo toho se zaměřuje pouze na sociální rozměr viny (ekologie, neziskovky, boj za lidská a občanská práva…). Zajímavé např. je, jak silný důraz klade Don Bosco na častou a dobrou zpověď.    

Zároveň věřím, že Bůh některé lidi vyvolil k velkým úkolům (a vybavil je také mimořádnými dary a milostmi) a že k nim nejsme povoláni všichni. Jistě tedy nejde o to srovnávat své životy s životem někoho jiného. Věřím ale, že tyto životy v nás mají probudit touhu – ten, kdo žije evangelium naplno, se vlastně evangeliem sám stává a jeho život, láska a činy pak mají podobnou moc obracet srdce lidí jako Slovo, se kterým vlastně potom člověk-světec splývá. Spoustu věcí máme napsaných ve svém vlastním katechismu – ale teorií to být přestává často až tehdy, když vidíme silné znamení v reálném životě. Zároveň věřím, že tato radikalita vyvolává také silný odpor i nedůvěru a zpochybňování. A svým způsobem je to pravda – důležitější je Bůh než lidé. A je lepší prostá, obyčejná láska bez bombastického zázraku než sebevětší zázrak bez lásky. Na druhou stranu, jestliže Bůh tyto věci na zemi dopouští a zjevuje svoji moc, jistě jimi sleduje nějaký záměr. A možná, že se tak potvrzují i Ježíšova slova: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16:31).

A tady je ten Benedetto: