Zářez

K čemu je mi prvorozenství!

Gn 25:32

Ti z nás, kteří sledují zpravodajství z nekonečného světa fotbalu, si nedávno všimli následující situace: V zápase kvalifikace na MS 2014 mezi Rakouskem a Švédskem dostal Rakušan Arnautovic červenou kartu za to, že dal protihráči hlavičku. Zpomalený záběr ale ukázal, že Elmander (tak se ten Švéd jmenuje) se Arnautovice jenom lehce dotknul čelem a skácel se jak široký tak dlouhý. Zářez. Elmander je přitom docela známý hráč - přesto mu to stojí za to se takhle ztrapnit. Podobné věci se postupně staly ve fotbale takovou normou, že už to ani nikomu nepřijde. Thierry Henry vyřadil Iry z baráže gólem rukou. Náš Rezek připravil Skoty o Euro nafilmovanou penaltou. Stefan Kiessling dal gól dírou v síti a nepřiznal to. A já dal kdysi rozhodující gól potom, co jsem zahrál rukou, a taky jsem to nepřiznal.

Často upřednostníme věci, co jsou viditelné a naléhavé, před těmi, které jsou neviditelné, ale zásadní. Není to jedno. Ezau přichází domů a ucítí vůni vařícího jídla. V tu chvíli je mu jedno, jestli je prvorozený, nebo druhorozený, chce se hlavně najíst. A prodá se. Stojí mu to za to. Když to chce později změnit, nejde to. Je pozdě. Sám se tak rozhodl, nikdo ho nenutil. Nevím jak vás, ale mě z toho až mrazí. Že to je možné. Že je možné takhle promarnit to nejdůležitější. Přitom je to tak pochopitelné! Kdo z nás neměl někdy hlad? Není to vůči Ezauovi kruté? Myslím, že to jedno úplně není. Kiessling už pro fanoušky Hoffenheimu bude navždy ten, co jim dal gól sítí. Podobně já si už nepamatuji z kvalifikace na MS ve Francii lautr nic, ale do smrti si budu pamatovat ten zářez, kdy Alfonso (ano, přesně tak se ten *** jmenoval) spadnul a Španělé kopali penaltu. Brankář Srníček v jednom rozhovoru řekl, že nezapomněl ani po tolika letech a že na pocit té šílené křivdy nezapomene nikdy.

Všichni tihle hráči (včetně mě) mají jedno společného: Prodali své prvorozenství. Už se na ně nikdy nebude pohlížet jako dřív. Část lidí si s jejich jménem spojí velikou, nezaslouženou křivdu. Stojí ten jeden pitomej gól za takovou cenu? Myslím, že kdyby to šlo vrátit, většina z těch lidí by to udělala - mediální ostuda a nenávist fanoušků většinou udělají své. Přesto jde jenom o fotbal... co ale důležitější věci? Teď si možná řekneme: jasně - ale Bůh je milosrdný, není člověk, netrpí pocity křivdy, a už vůbec ne nenávisti... Vidí v nás to dobré, nepočítá hříchy. A já souhlasím! Ale zároveň (možná to zatím zní strašně banálně moralistně) mám pocit, že to, co nevidíme, na co si nešáhneme, jde většinou přes palubu jako první. Znám docela dost lidí, co přestali chodit do kostela, protože dělají něco, co se "církvi" nelíbí. Říkám církev, protože to často pojmenovávají tak, že problém mají s církví, ne s Bohem. Ale proč se potom zříkat eucharistie? Jestliže věřím, že eucharistie je největší setkání s Ježíšem, co jde (dokonce fyzické), proč pro mě není tím nejcennějším, co můžu v životě dostat?

Abychom si rozuměli - tenhle blog píšu hlavně proto, že sám ve svém životě nacházím tisíce situací, kdy vlastně dělám to samé. Nehodlám tu být za posledního spravedlivého, po jehož umlknutí světlo betlémské dočista zhasne a Signály se ponoří do temnoty. Ale celé tohle mě znovu upamatovává na základní problém: Prodávám svoje prvorozenství za hrst odpadků, které za utrpěné ztráty rozhodně nestojí. Stačí trocha vůně... a je to. Je to tak lidské! A tak pochopitelné. Zároveň mě moje svoboda děsí - že si můžu dělat co chci, a přitom se kolikrát nic nestane - žádná červená kontrolka, žádní pískající diváci, žádná mediální čočka (tentokrát ne ta vařená)... A když si na to zvyknu, ani mi to časem nepřijde. Asi jako to Elmanderovo filmování - člověk mávne rukou, že je to dneska už normální.

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že někde je někdo, kdo to vidí a zažívá právě bezprecedentní zářez.