Io, Don Giovanni

V pěkném filmu Carlose Saury, který právě skončil na ČT2, Já, Don Giovanni, je k vidění následující scéna: Lorenzo da Ponte, italský básník, libretista tří Mozartových oper, a ve filmu alter ego Dona Juana, o němž slavná opera vypráví, se po mnoha milostných avantýrách setká s Andreou, ženou, do které se kdysi v mládí zamiloval (připomínala mu Dantovu Beatrice) a po které zatouží i nyní, během setkání ve Vídni. Na rozdíl od mnoha jiných úlovků mladého bouřliváka, živeného myšlenkovým odkazem svého přítele Giacoma Casanovy, jde však o skutečný cit. Když se mu konečně podaří Andreu přesvědčit a vše nasvědčuje tomu, že se náš hrdina usadí, provalí se na něj (zásahem zhrzené milenky) jeho temná minulost, a pohádky je konec. Lidé špatnou pověst neodpouštějí.

Lorenzo je opět vržen do deziluze a starých démonů, bez naděje, že se někdy polepší. Jeho opravdovou, upřímnou touhu, nikdo neocenil. To nejčistší v něm mu upřeli ostatní lidé, řadící všechny do úhledných škatulí, opatřených přiléhavými nálepkami. Naštěstí to s Lorenzem nakonec dobře dopadlo. Musím se přiznat, že jsem nedávno zažil něco podobného. Udělal jsem blbost, ale uvědomil jsem si to až příliš pozdě - celá věc vyšla najevo a měla velice nepříjemné následky. Nešlo samozřejmě o věc života a smrti, avšak přesto přiznávám, že bolest, kdy nám ostatní kradou naše pocity, naše emoce, upírají dobré úmysly, a naopak nám podsouvají jen ty nejhorší, je veliká a vyrovnat se s ní je duchovní boj, který také nemusí skončit vždy šťastně. Tim Guénard, francouzský boxer, vzešlý z rozvrácené rodiny a prostředí pasťáků, mafie a pařížské ulice, tento mechanismus líčí v knize svého obrácení V ringu s Bohem. Čím více se snažil neoprávněné a křivdící nálepky zbavit, tím tvrdší reakce okolí často přicházela, což ho ještě víc uvrhávalo do zvrhlé spirály nenávisti a touhy po pomstě. Tedy, vlastně touhy po spravedlnosti.

Všichni jsme hříšníci, a tak soudíme velmi často. Drbeme, pomlouváme, vytváříme seznamy příjemných a nepříjemných osob. Varujeme, na koho si dát pozor a s kým si radši nic nezačínat. Naše škraloupy se tak s námi mohou táhnout až do smrti. Sám to tak často dělám - musel jsem se teprve spálit sám, aby mi to doopravdy došlo? Jistě netřeba připomínat, že Boží pohled je úplně jiný. Celník v chrámě, který se kál, byl v tu chvíli ospravedlněný, ať už měl za sebou cokoli. Bůh v tu chvíli všechno smazal, ale lidé celníkovi jistě neopomněli omlátit všechno o hlavu. František Saleský: "Je-li Boží dobrota tak velká, že stačí jediný okamžik, aby si člověk vyžádal a vyprosil jeho milost, jakou jistotu můžeme mít, že ten člověk, který byl včera hříšníkem, jím je i dnes?" A kde vůbec bereme právo nazvat druhého "hříšníkem"?

 A na závěr, do třetice kniha: Často mi zvoní v uších věta Guy Gilberta, faráře "lotrů", z Evangelia podle svatého lotra, kde svým novým svěřencům na své farmě (často notorickým potížistům a výtržníkům), říká: "Je mi srdečně jedno, co máš za sebou. I kdybys byl černý jako havran, pro mě jsi bílý jako holub."