A byla svatba

10. 6. 2011 21:08
Rubrika: Other stuff

Henri Nouwen ve své skvělé knize Proměň můj nářek v tanec líčí následující zajímavý paradox: Čím více člověk pociťuje nějakou potřebu (a to i oprávněnou), tím snadněji mu hrozí nebezpečí, že jeho potřeba nebude naplněna. Člověk, na kterého např. doléhá tíživě jeho osamělost, potřebuje nebýt sám – avšak jeho zoufalá snaha věc řešit nemusí vést k úspěchu, je-li obrácena čistě k lidem: sebelepší vztah nás nemůže spasit, žádný člověk se nemůže stát naším „zachráncem“. Není to v lidských silách. Z této potřeby se tak stává frustrace, řetěz zklamání, rozmrzelosti či dokonce manipulace, nejsou-li věci tak, jak bychom je chtěli mít.

Musíme zkrátka dovolit Bohu, aby naše potřeby naplňoval on, protože vědomí toho, že „Bůh nás miloval jako první“, nás uschopní milovat i ostatní bez toho, abychom byli závislí na tom, jsme-li přijímáni či ne. Jinak hrozí, že budeme chtít věci a lidi ovládat, donutit silou. Avšak tento prostý postoj vyžaduje něco, co už vůbec tak snadné ani prosté není: dovolit Bohu, aby dělal věci tak, jak chce on. Zbavit se předsudků a netrvat na tom, že se věci musí ubírat jednou jedinou cestou. Nouwen v této snaze vše zajistit, kontrolovat a naplánovat vidí obrovský problém naší civilizace: např. nikdy nebylo k dispozici tolik poradenství, návodů a manuálů, které se týkají vztahů, a přitom se tolik vztahů a rodin rozpadá. Nemusíme možná chodit daleko: kolik lidí je dnes v naší kutluře po celý život single jen proto, že trvá na jediné možné cestě? Někdy možná dary života odmítáme a čekáme na nesplnitelné.

Nejde o to, abychom řešili složité problémy a hledali laciná řešení. Avšak prostá slova Bible by mohla být tím nejlepším lékem na komplikovanost našeho světa. Pro mě je takovým malým symbolem svatba v Káně. Ježíš je pozván na svatbu, kde dojde víno. Banální situace, jistě velmi přirozená a lidská. Reakce Ježíšovy matky je zcela pochopitelná: obrací se na svého syna s prosbou o pomoc. Přesto ji Ježíš poměrně tvrdě odmítá. Musím se přiznat, že je toto místo zarážející: proč Ježíš odmítá pomoci své matce, kterou jistě miluje, v jednoduché a pochopitelné potřebě, se kterou se navíc obrací na něj (tedy na správnou adresu)? Nenapadá mě jiné vysvětlení, než které sám naznačuje: „Ještě nepřišla má hodina.“ Bůh chce plnit lidské potřeby, avšak na člověku je, aby akceptoval i Boží čas a způsob řešení. Maria to podle všeho pochopila okamžitě: obrací svou pozornost ke služebníkům a říká jim, aby udělali cokoli, co Ježíš řekne.

A Ježíš skutečně po čase přání (a potřebám člověka) vyhoví. Činí to však tím nejméně očekávatelným způsobem: nařídí nalít vodu do nádob k rituálnímu očišťování a donést z nich správci hostiny. Nalijte vodu do vany a doneste ji šéfkuchaři? Ježíšův nápad se zdá být zcela šílený. Pater Reinsberg si v jedné své promluvě vtipně všímá, jak k tomu asi přistupovali služebníci: museli mít Ježíše za blázna či povedného vtipálka (pater Reinsberg to komentoval „vole, bude psina“). A přesto z tohoto zvláštního nápadu vznikne něco podivuhodného. Lidská potřeba je splněna, a to tím nejdokonalejším způsobem. Nejenže víno nedojde, ale ještě to je to nejlepší víno, co se na hostině vůbec podává.

Má to však jeden háček: absolutní důvěru v Boha. Osobně si nemyslím, že se tím myslí naprostá rezignace na rozum, vlastní vůli, přání, potřeby. Avšak možná se po člověku chce, aby si uvědomil, že nejsou absolutní, a aby byl připraven zříci se jich a netrvat na svém postoji, je-li v tu chvíli potřeba dát prostor Bohu a jeho způsobu jednání. Nejsme na to zvyklí, protože to ve světě jen málokdo dělá. Správce hostiny říká vlastně ženichovi, že jedná proti proudu, jinak, než ostatní lidé: „každý člověk podává nejprve dobré víno … ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“  

Slepě důvěřovat je jistě obtížné a tento text píšu hlavně proto, že to sám potřebuji slyšet. Někdy se zas naopak vymlouváme na svou nečinnost zbožnými frázemi, místo abychom něco udělali sami. Avšak pamatuji ze svého života na jednu situaci, kdy jsem se po mnoha letech vzdal svého velmi aktivního (přehnaného) úsilí v jedné důležité věci a místo toho se za ni pouze pomodlil a vzdal se přitom konkrétního plánu. Situace, která se léta táhla, se vyřešila v několika dnech, způsobem, který by mě v životě nenapadl. Nešlo samozřejmě o levný happy end a mé problémy se všechny nevyřešily. Také si nepředstavuji modlitbu jako automat. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že když to Bohu opravdu dovolíme, jedná v našem životě velmi silně. A že upírat Bohu moc učinit zázrak není fér.

Zobrazeno 888×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio