Již nikdy více milý křesťanský chlapec!

Titulek dnešního postu je zároveň názvem knihy Paula Coughlina, kterou nedávno vydal Návrat domů. Zcela nepokrytě říkám: je to naprostá bomba! Na všechno, co proti ní kdo říká, říkám: jděte se bodnout! Také se vám zdá, že muži v dnešním křesťanství kamsi zmizeli? Že v kostele jsou jen ženy? Že jsou křesťanští muží sice milí a hodní, ale zoufale nepřitažliví? Pak je tato kniha přesně pro vás. Ne, vlastně pro nás! Protože já si to myslím taky.

Dlouho jsem byl také takový "milý" křesťanský chlapec. Byl jsem milý, hodný, poslušný. Ale někde vevnitř jsem cítil, že je to pouze ideál bez života, že se do toho strašně tlačím a potlačuji své emoce. Někdy v šestnácti  jsem začal mít sociální fobii, měl jsem úzkosti a obsese, měl jsem skrupule při zpovědi. To nebylo nebe, ale peklo. Tedy, byl jsem takový jen někdy: zároveň jsem v pubertě vytloukal metalová doupata a pil první ligu. Proč? Protože jsem někde musel vybít energii, kterou jsem v sobě cítil. Žil jsem dvojí život: hodný hoch se večer oblékal do černé kůže a vyrážel do víru velkoměsta vstříc dekadenci. Změnit se ve zvíře.

Proměna přišla až po mém druhém obrácení. Přestal jsem být připochcíplým katolíkem a stal jsem se doopravdy křesťanem. Samozřejmě jsem pořád katolík, ale už vím, proč jím jsem. Přijal jsem křest v Duchu jako učedníci, a Ježíš mě uzdravil. Za jediný týden, za jediný večer! Myslel jsem, že to není možné, že se to děje jen v Bibli - a najednou jsem to prožil na vlastní kůži. Zjistil jsem, že jsem měl vlastně celý život modly. Papírové panáky bez života, které mě akorát kastrovaly. Zjistil, že Ježíš nechce, abych byl hodný, ale abych byl pravdivý a autentický. Abych dával najevo své emoce. Abych se nebál projevit se. Abych používal své dary a svůj talent. Byl jsem vždy jako dítě otevřený a veselý, pral jsem se ve škole na potkání, lítal venku, žil jsem naplno. A najednou se cosi zlomilo. Někde v pubertě jsem se nesprávně pochopenými (to podtrhuji) křesťanskými ideály změnil z otevřeného extroverta v uťáplého melancholika. Byl jsem ve vězení, měl jsem pocit, že jsem zabržděný. Že místo mě můj život žije někdo jiný. A ten někdo mi pěkně kazí život.

Ježíš mi však dal svého Ducha a já prohlédl. A světe div se, znovu se ze mě stal ten starý dobrý Štěpán: z melancholika tu byl opět cholerik a otevřený člověk plný sebevědomí. Začal jsem znovu žít naplno. A najednou zjistil, že zatímco s ideály bez života jsem neudělal pro Boha vůbec nic, s přirozenými projevy mé povahy mě Bůh používá: vydal jsem evangelizační knihu a prodal jsem téměř celý náklad za půl roku. Angažuji se ve společenství. Hrál jsem v chválící kapele. Vedu modlitby a mám přednášky. A za týden budu o letnicích svědčit o svém uzdravení před dvě stě lidmi, starými pardály a veterány duchovního života. Já, který jsem se styděl kváknout a před více než třemi lidmi jsem se červenal a potil tak, že jsem nebyl schopen slova! Já, který jsem byl ustrašený zbabělec. Já, hříšník a modlář. Ano, modlář. A to jsem chodil do kostela celý život.   

A nyní předávám slovo mistru Coughlinovi:

"Co si myslíte, že by nastalo, kdyby se příští neděli objevil ve vašem sboru Ježíš a řekl by lidem to, co říká v Bibli? "Pokrytci!" "Obílené hroby." "Blázni!" "Nechápavci." A "plemeno zmijí, zralé pro peklo!" Jelikož se v církvi očekává, že křesťanští muži budou laskaví, předpokládám, že bychom přiběhli ke kazatelně a vyrvali mu mikrofon z ruky. "Pche!" Mumlali bychom opovržlivě. Hrozili bychom prstem a připomínali bychom mu, že na tomto svatém místě je třeba především zachovat dekorum. Některé ženy by hledaly šampón, aby mu umyly hlavu, a opakovaly by mu neoficiální motto dnešní církve: "Ježíši, nedokážeš-li říci něco hezkého, tak raději neotvírej ústa!" Měl by ses stydět. Stud má v církvi důležitou funkci. Brání lidem nevybočit z řady. Stará se, aby chodili se skloněnou hlavou. Udržuje lidi v pokoře. Snad. Ve skutečnosti je to jinak. Kdyby se lidé nestyděli, mohli bychom žít plnokrevný život, jak si to Bůh přeje. A všichni bychom žili v lepším světě. Místo toho máme pasivní, naivní, laskavé křesťany. Sedíme vedle nich ve sboru každou neděli. Neuvědomujeme si, že jejich identita je rozbitá na kusy a jejich vůle zlomená. Životy těch, které milují a kteří jsou na nich závislí, jsou také ochuzeny. Když jdeme za falešným ideálem, tratí na tom všichni. Pokud se od křesťanských mužů očekává, že budou následovat neexistujícího Ježíše, omezuje a frustruje to ty z nás, kdo mají mužnou povahu, kdo ale slyší, že by ji neměli probouzet. Já však říkám: Práskněte bičem a nestyďte se za to - budete tak skutečnému Kristu blíž."